Gercen, Alexandr Ivanovič (1812-1870) Ruský filosof a publicista. Gercen byl nelegitimním, nicméně hýčkaným synem ruského aristokrata a německé matky. Jako ústřední postava ruského myšlení devatenáctého století stál na půl cesty mezi stoupenci Západu a slavjanofily a mezi liberalismem a socialismem. Do roku 1847 byl vůdčí osobností stoupenců Západu, své hlavní dílo však napsal v eITŮgraci v západní Evropě jako odezvu na neúspěch revoluce roku 1848 i svou osobní tragédii - nevěru a později smrt manželky. Založil Svobodné ruské nakladatelství, jehož publikace, zvláště Zvon a Polární záře, ovlivnily ruské názory v období před reformou Alexandra II. Gercen je považován za zakladatele ruského POPULlSMU a jeho paměti Má minulost a my§lenky (1861-67) jsou významným přínosem k ruské literatuře.
Gercen prijal pod vlivem HEGELA dialektiku jako vysvětlení dějinného pokroku, odmítl však historickou nevyhnutelnost či jakoukoli racionální sílu v dějinách. Ve svých raných dílech rozděloval historii do tří období: období prirozené bezprostřednosti, období myšlenky a (současné) období akce. Pevně věril ve schopnost člověka utvářet svůj osud.
Jeho socialismus, odvozený z PROUDHONA a FEUERBACHA, zůstal však vždy anarchickým, utopickým a nemarxistickým a obtížně se snášel s jeho převládajícím zájmem o rozvoj individuální osobnosti. Gercen oponoval z pozic individualismu slavjanofilským důrazům na pravoslaví a konciliarismus, jež byly ztělesňovány rolnickou komunou a předpetrovským Ruskem.
Obhajoval na Západ orientovanou politiku Petra 1., rozešel se však s ruskými liberály, kteří v Evropě spatřovali politický model pro vývoj Ruska. Parlamentní demokracii odmítal - pohlížel na ni jako na smlouvu pánů a otroků. Konstitučním demokratem nebyl nikdy a zkušenost roku 1848 pouze upevnila jeho desiluzi z buržoasní kapitalistické společnosti. Moralisticky odmítal buržoasní prostřednost a vulgaritu, což odráželo jeho aristokratickou výchovu.
V knize Z drUhého břehu, napsané po neúspěchu francouzské revoluce roku 1848, Gercen vášnivě obhajoval individuální svobodu proti ideologiím požadujícím oběti pro budoucí utopie. A však navzdory tomuto odmítání všech mýtů měl zakrátko objevit svůj vlastní: poté, co ztratil víru v socialistickou revoluci v Evropě, začal chápat ruskou rolnickou komunu jako zárodek socialistické organizace, jež by mohla mladé a energické Rusko přenést z feudalismu přímo do socialismu a překonat tak dekadentní kapitalistický Západ. Nikdy však nebyl v pokušení vidět jediný nevyhnutelný vzor v historii nebo idealizovat ruské rolnictvo. Gercenovým nejvyšším ideálem bylo spojení mezi intelektuálním individualismem a rolnickým kolektivismem, ve svých realističtějších chvílích si však uvědomoval Woubku propasti mezi inteligencí a masami a obával se zničení evropské civilizace násilnou (byť podle něj spravedlivou) j komunistickou revolucí.
Gercen nebyl ekonomickým myslitelem a socialismus v jeho představách zůstával rurální a kooperativní. Jeho výzva, aby se ruská elita obrátila k lidu, aby se od něj učila stejně jako jej vyučovala, inspirovala hlavní proud ruského populismu. Jemu také odkázal anarchistický a idealistický charakter svého myšlení. BW

odkazy
Gercen, A.: Můj život li myšlenky. Praha: SNKL, 1960.
-; Z druhého břehu. Praha: SNKL, 1953.
literatura
Berlín, I.: Russian 7hinkers. Londýn: Hogarth Press, 1978.
Malia, M.: Alexander Herzen {Ind the Birth (~ť Rw'silIn Socilllism 1812--55. Oxford: Oxford University Press,1961.